Významné osobnosti při výstavbě dálnic

stavitelé našich prvních dálnic

 

Prof. Dr. Ing. Fritz Todt

Smrt Fritze Todta - verze ve Wordu (doc)
Ivo Vondrovský
(BOING, zpravodaj KVH  Brno, č. 51, 2.8.2003)

 Obr.: Portrét SA-Obergruppenführera Fritze TodtaVýznamnou osobou nacionálně-socialistického Německa byl bezesporu i profesor Dr.-Ing. Fritz Todt, SA-Obergruppenführer (tedy generálplukovník) a generálmajor Luftwaffe, budovatel opevnění a dálnic, říšský ministr pro výzbroj a munici a nositel mnoha dalších vysokých funkcí.

Narodil se roku 1891, v roce 1923 vstoupil do NSDAP a této straně věrně sloužil. Byl velmi schopným organizátorem a technickým odborníkem. Jako vrchní inženýr silničního oddělení jedné stavební firmy působil v letech 1929-1930 při budování mnoha silnic v Československu. Nebyl nepolitickým technikem, ale ani ideologickým fanatikem, i když na veřejnosti příležitostně vystupoval proti „židovskému a komunistickému paktu“. Veškeré své schopnosti však dal ve prospěch nacionálně-socialistického státu.

Dr. Todt zemřel 8. února 1942 při letecké havárii. Všeobecné okolnosti havárie popisuje Zd. Hák v knize „Hitlerovo Vlčí doupě“ (vyd. Fortprint, 1998, str. 39), tamtéž jsou i plánky Vlčího doupěte. V den, kdy se brzy po startu z letiště v Kętrzinu (dříve Rastenburgu) letadlo s Todtem zřítilo, byl náhodou v Hitlerově hlavním stanu architekt Albert Speer. Několik hodin po katastrofě si ho vůdce zavolal do své pracovny a formálně mu oznámil jmenování nástupcem ministra Todta se všemi jeho pravomocemi. Mezi tím přijel Göring a ihned Hitlerovi navrhnul, že sám převezme Todtovo ministerstvo, čímž by se vyloučily veškeré třenice, ke kterým v důsledku překračování pravomocí v minulosti docházelo. Hitler návrh zcela ignoroval a pouze oznámil, že již Todtovým nástupcem jmenoval Speera.

 

K Todtově smrti existují tři různá vysvětlení:

Oficiální verzí byla nešťastná shoda okolností. Todtův nástupce Albert Speer ve svých vzpomínkách „V srdci Třetí říše“ (vyd. Bonus A, 1996, pozn. na str. 499) popisuje událost takto: Start proběhl normálně, ale už po krátké době, ještě v dohledu letiště, udělal pilot krátký obrat zpět, z čehož se dalo usuzovat na nouzovou situaci. Při současném sestupném letu vzal kurs na letiště, zjevně aby opět přistál, přičemž už neměl čas jít proti větru. K neštěstí došlo již nedaleko letiště v malé výšce. Jednalo se o typ Heinkel III, který Dr. Todtovi dal k dispozici polní maršál Sperrle, který se s ním spřátelil, protože Todtův stroj byl v opravě. Hitler se domníval, že tento Heinkel měl jako všechna kurýrní letadla destrukční zařízení, které bylo možno použít v blízkosti fronty. Přístroj se nacházel mezi sedadly pilota a průvodce a spouštěl se zatažením táhla, načež za několik minut letadlo explodovalo. Závěrečná zpráva polního soudu z 8.3.1943 (KIT.L. II/42), který vedl velící generál a vrchní velitel leteckého prostoru I. v Královci, zjišťuje: „Zhruba 700 m od letiště a od hranice letiště pilot pravděpodobně ubral plyn a za 2 – 3 sekundy opět přidal. V tomto okamžiku vznikl, pravděpodobně působením exploze, kolmý, vzhůru směřující plamen. Letoun se hned nato zřítil z výšky 20 m, přetočen na pravé křídlo, dolů a v protisměru od letového směru téměř kolmo udeřil o zem. Letoun byl v důsledku okamžitého požáru vzniklého po úderu o zem totálně zničen, přičemž došlo k několika detonacím“. 

Variantu sebevraždy zastává známý německý historik Guido Knopp, zaměřený na období nacismu. V knize „Hitlerovi pomocníci“ (vyd. Pragma, 1998, str. 288) kalkuluje s tím, že Todt pokládal válku na dvou frontách proti Rusku a Americe za národní katastrofu. Přesně věděl, že Říše se svými omezenými zdroji musí svůj závod s časem prohrát. Několikrát naléhal na Hitlera, aby uzavřel mír, dokud se karta nezačne obracet proti Německu, ale válkychtivý Hitler ho nevyslyšel. Také 7. února 1942 se Todt pokusil Hitlera znovu přesvědčit, že situace je vážná. Při loučení věděl, že jeho snaha byla marná. Příštího rána nastoupil Todt do letadla směr Berlín. Hned po startu se stroj zřítil. Příčina nebyla nikdy objasněna. Pravděpodobně se zoufalý Todt sám vyhodil do vzduchu.

K variantě atentátu se přiklání James Pool v knize „Tajní spojenci A. Hitlera 1933-1945“ (vyd. Práh, 1999, str. 227 – 229). Podle  jeho výkladu jako první na seznamu podezřelých figuroval Göring, který ve funkci ředitele čtyřletky soustředil do svých rukou takovou moc, že sám sebe pokládal za jakéhosi ekonomického diktátora země. On a dr. Todt byli nesmiřitelnými rivaly. Nesoupeřili pouze tito dva politikové, ale kartely a celá průmyslová odvětví, která reprezentovali. Göring byl advokátem I. G. Farben, zatímco Todt hájil zájmy ocelářských kartelů v Porúří. Přestože byl Göring již tak jako tak nejmocnějším mužem německého hospodářství, bezesporu usiloval o další rozšíření své moci a toužil zastávat obě funkce, jak šéfa čtyřletky, tak ministra odpovědného za zbrojení. Pro specialisty z Göringovy letecké špionážní služby jistě nebyl žádný problém zinscenovat letecké neštěstí. Göring však nakonec nic Todtovou smrtí nezískal a z letecké katastrofy by byla v první řadě podezřelá jeho Luftwaffe.

Další z podezřelých byl Albert Speer a průmyslová špionáž okolo ocelářského kartelu. Již léta žily německé ocelárny pod Göringovým ekonomickým jhem a dráždila je protekce, které se dostávalo I. G. Farben. Todt byl příliš slabý, aby se mohl postavit Göringovi. Pro ocelářský kartel se naskytla jedinečná příležitost, jak odstranit Todta a nahradit ho Speerem, který patřil k nemnoha vyvoleným, kteří se těšili Hitlerové naprosté důvěře. A Speer zcela jistě využije svého osobního vztahu k vůdci a svůj nový ministerský post přebuduje v nejdůležitější hospodářskou funkci v říši. A co víc, extrémně ambiciózní Speer by se jednou mohl stát i Hitlerovým nástupcem....

Není jistě bez zajímavosti, že Todt krátce před smrtí umístil do svého sejfu větší finanční obnos pro osobní potřeby svého dlouholetého tajemníka "pro případ, že by se se mnou něco stalo".

Tedy tři pohledy, tři varianty. Knoppova myšlenka o dobrovolné smrti se mi nezdá být příliš reálná, protože v únoru 1942 sice mělo Německo první vážnější válečné obtíže (bitva pod Moskvou), ale ty určitě nebyly natolik vážné, aby kvůli nim Todt spáchal sebevraždu. Stejně vratká je i možnost atentátu, kterou zpochybňuje i Zd. Hák, vždyť kdo z říšských představitelů by mohl mít zájem na smrti tak schopného a potřebného člověka? Navíc existovalo velké nebezpečí odhalení atentátníka a tím kompromitace osob s ním spojených.  Nejpravděpodobnější se mi proto zdá stanovisko A. Speera, které počítá s nešťastnou náhodou a je nejlogičtější. Navíc byl Speer téměř přímým účastníkem a opírá se o soudní protokol. Text poznámky je sice zřejmě kvůli překladu poněkud kostrbatý a zmatený, ale srozumitelný je a opsal jsem ho doslova, včetně označení letadla Heinkel III, namísto správného 111 a včetně údaje o pádu na pravé křídlo.

Naštěstí nedávno vyšla v Německu odborná kniha o 435 stranách, věnovaná životu F. Todta (F. W. Seidler „Fritz Todt – Baumeister des Dritten Reiches“, vyd. Verlag Siegfried Bublies, Schellbach 2000). Kniha působí velmi dobrým dojmem a v kapitole „Das Ende“ líčí tuto tragédii podrobně a předpokládám, že i velmi důvěryhodně, i když se v některých detailech, například v určení jednotlivých zmíněných budov, nedaří najít shodu. Následující překlad je v nepodstatných pasážích zkrácen.

Odpoledne 7.2.1942 přijal Hitler ve Vlčím doupěti svého ministra pro výzbroj a munici. Oficiálně šlo o Todtův referát z jednání se zástupci zbrojního průmyslu v předcházejícím týdnu. Todt chtěl dosáhnout Hitlerův souhlas s dalšími požadavky podnikatelů, mimo to chtěl vystoupit proti byrokratickému vojenskému řízení hospodářství a na podporu zbrojních podnikatelů. Od rozhovoru očekával ještě Hitlerovu reakci na zprávu generálního ředitele Spojených oceláren, obsahující srovnání výkonnosti německého a spojeneckého průmyslu. Zda se tyto podklady skutečně dostaly na Hitlerův stůl však není jasné.

Oproti předcházejícím cestám letěl Todt do Kętrzinu bez spolupracovníků. Jeho přítel Walter Rohland, zbrojní expert pro tankové zbraně, který mu při dřívějších rozhovorech s Hitlerem odborně pomáhal a který by ho vlastně měl doprovázet, se telefonicky vymluvil „protože mezi čtyřma očima bude moci s Hitlerem hovořit otevřeněji a nezastřeněji“.

Při cestě z náměstí Pariser Platz na letiště Tempelhof řekl Todt svému řidiči: „Tänzere, naposledy letím do Rastenburgu a dosáhnu to“. V pozadí tohoto výroku může být uspokojení, že jeho zbrojní koncepce bude při tomto jednání přijata. Tento výrok ale může také znamenat, že se Todt chtěl toho dne vzdát svých funkcí a že nepočítal s žádnou další cestou do Hitlerova hlavního stanu.

Za těchto předpokladů se zdá být jednání s Hitlerem mezi čtyřma očima skutečně úspěšné. Proto z jednání neexistuje žádný protokol. Rozhovor trval od 16.00 do 18.00 hod. Gerhard Engel, tehdejší armádní pobočník u Vůdce, vzpomínal po válce na velmi hlasitý rozhovor. Měl dojem, že Todt dal Hitlerovi k dispozici své úřady a vrátil zlatý stranický odznak, protože nebyl ochoten pokračovat v bezvýchodné válce a nemohl prosadit opatření k jejímu rychlému ukončení.

Následující večeře mezi 19.30 a 21.30 se kromě Todta zúčastnil i Albert Speer, vracející se z pracovní cesty z Ruska. Hitler vedl monolog o americké technice, snad byl při tom ovlivněn předchozím rozhovorem s Todtem. Nebyl deprimován, jak by mohl být v případě, že by měl střet s Todtem. Pak Hitlerův a Todtův rozhovor pokračoval a skončil kolem 23.00.

Čaje mezi 23.00 a 1.00 hod. se Todt nezúčastnil. Přítomni byli jen pobočníci a sekretářky. Hitlerův osobní lékař Karl Brandt z toho vyvodil, že Todt upadl do nemilosti. Oba společně seděli nějaký čas v jídelně v uzavírací zóně 1 a Todt všeobecně naznačil, že měl s Hitlerem ostrou debatu a že nedosáhnul žádné vzájemné shody.

Todt nepřespal jako jindy ve výletní chatě vybudované Organizací Todt severozápadně od vůdcova hlavního stanu, nýbrž v ubytovně „Gästebunker“ (asi budova 9/III).

Příští den, v neděli 8. února 1942, se nechal Todt odvézt na snídani do kasina na jihu uzávěrové zóny 2 (zřejmě budova 17/II) a odtud jižní branou na letiště, aby se vrátil ke své rodině v Mnichově stejným letadlem, jakým přiletěl. Když Todt v 8.25 dorazil na letiště, bylo letadlo připraveno k letu. Na rozdíl od většiny návštěvníků Vůdcova hlavního stanu nepoužil letadlo Vůdcovy zvláštní letky (Führersonderstaffel) nebo Vůdcovy kurýrní letky (Führerkurierstaffel), nýbrž svůj vlastní stroj. Ministrův dlouholetý pilot poručík Albert Hotz provedl zkušební let jižním směrem mezi 8.05 a 8.20 hod. Věřil, že může riskovat let do Mnichova, ačkoli se z Itálie blížily do Východního Pruska přeháňky a jejich mraky obsahovaly kromě krystalů ledu také podchlazené kapky vody a signalizovaly nebezpečí námrazy.

Pilot byl povětrnostní službou na kritickou situaci upozorněn. Od 200 m výšky vystávalo nebezpečí námrazy, piloti přistávajících a odlétajících kurýrních letadel v průběhu dne hlásili slabou námrazu od 150 m a z toho vznikající potíže s ovládáním výškových klapek, všichni však odstartovali či přistáli bez poškození. Meteorolog výslovně upozornil pilota Todtova letadla, že i po zdařilém startu na něj cestou do Mnichova čeká další zóna s nebezpečím námrazy a že v trase není žádné vhodné letiště. Varování „nebezpečí námrazy“ však omylem nebylo v písemných dokladech uvedeno. Stanovisko povětrnostní služby znělo „start se nedoporučuje“, to však pro zkušené osádky neznamenalo zákaz startu, nýbrž pouze nabádání k opatrnosti. Todt se osobně nechal na stanovišti služby ještě jednou informovat. Protože byl od 1. světové války pilotem, rozuměl věci. Ačkoli meteorologické hlášení z 8. hodiny, se kterým byl seznámen, vypadalo ještě hůře než to ze 7.00, které dostal jeho pilot, mínil „Mělo by to jít“.  Byl netrpělivý, chtěl být ve 12 hod. v Mnichově, aby dopoledne s manželkou navštívil koncert. Zavolal jí krátce před 9.00 a sdělil jí, že chce teď odstartovat.

Vystalo ale neočekávané zpoždění, když se jeden příslušník Vůdcovy kurýrní letky zeptal, zda by mohl také letět do Mnichova. Jednalo se o vrchního feldvébla Bäuerle, palubního mechanika JU 52, který se právě s genmjr. Schmudtem vrátil ze Smolenska. Ubezpečil ministra, že bude u letadla během deseti minut, ale samozřejmě se zpozdil. Mezi tím se počasí ještě zhoršilo, mraky klesly a začala sněhová vánice. Ministr byl rozhněván. Vyžádal si spěšný hovor se svou rodinou v Mnichově a z velitelství letiště sdělil manželce, že se odlet opozdil a že může jít na koncert sama. Na ustaraný manželčin dotaz co se děje ji uklidnil, že počasí je dobré a stroj je v pořádku.

Když sněhová vánice o půl desáté ustala a mraky se poněkud zvedly, byl  povolen start.

Na rozdíl od dřívějška použil Todt při tomto letu stroj typu Heinkel 111. Jeho běžným cestovním strojem byl třímotorový JU 52, který však byl koncem roku 1941 předán továrně Junkers „k velké prohlídce“. Spřátelený velitel letecké armády 3 (Luftflotte 3) gen. polní maršál Hugo Sperrle mu proto dal k dispozici Heinkel 111 ze stavu armády. V porovnání s „kulhavou kachnou“ JU 52 to byl elegantní a rychlý letoun. Jeho použití vysokým hodnostářem Říše však odporovalo pokynům; poté co se plk. Mölders dne 22.11.1941 zřítil s He 111 po výpadku obou motorů při nouzovém přistání u Vratislavi (Breslau), byli všichni vedoucí představitelé před používáním dvoumotorových letadel varováni. Po popisované havárii se doporučení změnilo ve striktní zákaz. Vůdcův pobočník Luftwaffe, jenž byl mimo jiné odpovědný i za služební cesty letadly, na tento zákaz dne 7.2.1942 při předání termínu jednání ministra telefonicky upozornil a nabídnul mu JU 52. Ovšem Todt, mající nárameníky generálmajora Luftwaffe, byl dotčen, že mu nějaký major chce cosi předepisovat a prosadil u Hitlera, aby nařídil pobočníkovi postarat se o odbavení He 111. Nepůsobil ani argument, že Todtův pilot není s tímto typem letadla dostatečně seznámen. Todt startoval z Berlína s He 111 a chtěl stejným strojem letět zpět do Mnichova.

V 9.37 startoval v severozápadním směru. Ačkoli tou dobou vítr téměř ustal – „slabý vánek od jihozápadu“ -, byla vybrána startovací dráha v tomto směru, protože se na odpoledne očekával čerstvý západní vítr. Dohlednost činila 1 až 2 km, dolní okraj mračen ležel ve 140 až 180 metrech a horní okraj ve výšce 1200 m. Dohlednost zhoršovaly cáry mračen padající až do 80 m.

Pozorován dalekohledem letištního personálu letěl stroj směrem k nádraží Kętrzin. Pozemní kontrola čekala na radiový kontakt, ale marně. Nezaslechla ani zkoušku vysílače, ačkoli byl radista povinen v průběhu dvou až tří minut vysunout anténu, naladit vysílačku a odhlásit letadlo. Spojení tedy nebylo navázáno. Pro velení letiště i osádku bylo jasné, že když vysílačka nefunguje, není očekávaný let podle přístrojů možný. Pilot proto musel otočit. Asi ve vzdálenosti 5 km od letiště, tedy nad posledními domky severně od Kętrzinu, provedl v náklonu asi 40 stupňů 210 stupňovou otočku doleva, aby se vrátil nad letiště. Krátce po tom byl letoun z letiště opět pozorován. Měl vysunutý podvozek, stejně tak i přistávací klapky. Asi 700 m od letiště pilot ubral plyn a po dvou až třech sekundách ho opět přidal, při tom směřoval klouzavým letem k letišti. Plyn přidal pozdě, takže bylo nebezpečí, že sedne příliš pozdě. Snad chtěl upravit kurz poněkud doleva, každopádně přestal sledovat rychlost letadla. Proud vzduchu se odtrhnul od levé nosné plochy a He 111 se zřítil ze 30 – 50 m výšky, otáčel se kolem levého křídla a dopadl téměř kolmo ve 170 stupních, 500 metrů od okraje dráhy, 15 sekund před předpokládaným přistáním. Okamžitým požárem byl letoun zcela zničen a osádka byla ihned mrtva. Zahynulo pět osob: Dr. Todt, pilot Hotz, radista Hellford, palubní mechanik Hauptman a spolucestující Bäuerle.

He 111 byl citlivějším letounem než JU 52. Nechal se snadno přetočit. Pilot, který přešel z JU 52 na He 111 musel být velmi obezřetný. Todtův pilot byl s letounem sotva secvičen. K problémům s řízením přistoupily problémy atmosférické, protože dohlednost byla nedostatečná a cáry mraků umožňovaly jen tu a tam pohled na zem. Pozornost pilota byla soustředěna na rozpoznání letiště a tak zanedbal pozorování přístrojů. Znásobené nároky na zrakovou orientaci a na řízení ho přemohly.

Je možné, že důvodem návratu nebyla závada na vysílačce, ale námraza na nosných plochách. Dvouminutový let ve výšce nad 200 m mohl při popsaném počasí stačit k omezení ovladatelnosti, zbytky námrazy mohly při návratu narušovat proudění vzduchu a dokonce mohly způsobit i odtržení proudnic ještě před dosažením minimální kritické rychlosti.

Vyšetřování nehody probíhalo za neuvěřitelně obtížných povětrnostních podmínek. Aby mohl být za panujícího mrazu a ve sněhu prohlédnut vrak letadla, byly kolem něho rozestavěny koše s hořícím koksem. Druhý den začalo sněžit. Dva tucty vojáků se snažily lopatami udržet volný přístup, ale sotva vrak očistily, byl opět zasypán sněhem.

Jeden svědek vypověděl, že viděl vyšlehnout z přední části letadla plamen a bezprostředně po té se stroj zřítil. Rekonstrukce však prokázala, že svědek měl výhled částečně zakrytý domy. Navíc nebyly nalezeny mimo místo dopadu žádné trosky, a to ani střepiny zasklení kabiny. Celý vrak tvořil jednu hromadu.

Ačkoli po těchto jednoznačných zjištěních nezůstal prostor pro spekulace o jiných příčinách havárie, rozšiřoval Hitlerův pilot Hans Baur verzi, že Todtovo letadlo bylo před tím nasazeno na frontě. Tam každé letadlo dostalo tzv. „Flugzeugstörer“, což byl malý truhlík s asi 1 kg dynamitu a se šňůrou s malým kroužkem na konci. Truhlík byl upevněn pod sedačkou pilota. Zatažením za šňůru byla iniciována časová roznětka, která asi po třech minutách způsobila výbuch. Tím se mělo zabránit, aby letadla s novými přístroji nebo s důležitými dokumenty na palubě, například kurýrní letadla, padla při nouzovém přistání za nepřátelskými liniemi nepoškozena do rukou protivníka. Dr. Todt mohl při prolézání kabinou zachytit přezkou své kombinézy za kroužek a uvést ničicí mechanizmus do chodu. Dým z časové roznětky pak vyburcoval posádku, která začala boj s časem k přistání.

Po válce zveřejnil generál polní maršál Milch jinou variantu, která však posloužila spíše ke zmatení, než k objasnění. Bez ohledu na oficiální zprávu, která mu musela být známa, odmítnul jako příčinu havárie technickou závadu a naznačil možnost atentátu. To však zřejmě mělo posloužit zejména Todtově rodině jako ochrana při denacifikaci. Teorie atentátu vyhovovala i firmě Heinkel, která by tím byla z obliga a její renomé by zůstalo nedotčeno. Časovaná nálož mohla být dle této teorie vložena například do Bäuerleho kufru.

Smrt Fritze Todta
Ivo Vondrovský
(BOING, zpravodaj KVH  Brno, č. 51, 2.8.2003)
 
S laskavým svolením Klubu historického vojenství Brno převzato ze zpravodaje BOING č. 51/2003
Za cenné připomínky autor děkuje pánům Z. Hákovi, B. Nakládalovi a Z. Patkovi.

autor © Ivo Vondrovský, 2. srpna 2003.
poslední změny na stránce: 30. dubna 2005